Vzbudil jsem se brzy, a protože jsem nespal přímo tam, kde by se mělo, snažil jsem se rychle sbalit a odejít, aby si toho nikdo nevšiml. Noc byla překvapivě teplá, což jsem nečekal, a neklepal jsem zimou. Ráno mě ale překvapila odfouknutá karimatka. Nevím, jestli to bylo jen kvůli ochlazení vzduchu, nebo zda má někde dírku. Na řešení těchto drobností nebyl čas.
Výstup v horku a málo vody
Už v devět hodin ráno bylo 29 stupňů a s vodou to bylo zase komplikované. Na celý den byla pouze jedna zastávka na doplnění vody.
Dnešní cesta byla plná náročných výstupů, a když k tomu připočtu pět litrů vody, bylo to dost vyčerpávající. Stezky byly často kamenité a náročné na chůzi. Ve 14 hodin už teplota dosahovala 38 stupňů. Dnes jsem často zastavoval – prostě jsem neměl sílu. Možná i proto, že jsem dva dny pořádně nejedl.
Krajinou větrných elektráren
Dnes jsem procházel oblastí plnou větrných elektráren. Nakonec jsem se rozhodl riskovat a dojít až na konec dnešní trasy k Higway 58. Tam jsem doufal, že se někdo najde, kdo mě vezme do města Tehachapi, kde si zajistím ubytování a uvidím, co dál.
Byl jsem vyčerpaný, měl jsem nateklou pravou achilovku a sedřená chodidla. Potřeboval jsem sprchu a o vyprání věcí ani nemluvím. Ale zastaví mi vůbec někdo?
Štěstí na Facebooku a pomoc od Cheryl
Zkusil jsem napsat na Facebookovou stránku a poprosit, jestli by mě někdo mohl vyzvednout. A měl jsem opravdu štěstí! Přes translator jsem domluvil vyzvednutí.
Kolem 21. hodiny, po chvíli hledání, mě vyzvedla starší paní Cheryl a odvezla mě k sobě domů. Dal jsem si sprchu, najedl se a konečně šel spát. Byla to dlouhá a náročná cesta.
Bilance dne
Dnes jsem ušel 27 mil za 12 hodin a 35 minut. Byl to masakr!
#PCT dnes na trase 27 mil. Zbývá mi ještě 2387 mil, ale tentokrát už vím, že musím na chvíli odpočívat a regenerovat. Tento den mi ukázal, jak důležité je naslouchat svému tělu a najít si chvíli na zotavení.
