První návratový den po dokončení treku přinesl mírnou melancholii i náročné ráno. Můj den začal v chladném kempu, kde jsem po deštivé noci balil vlhký stan. Následovalo nervózní čekání na autobus a dlouhá cesta švédskou krajinou napříč jezery. Nakonec mě čekala nejen skvělá večeře, ale i nečekané shledání s noční tmou.
Balení v kempu a setkání v hlavní budově
V noci jako obvykle pršelo. Ráno mě proto přivítala silná kondenzace zevnitř stanu i od země. Noc nebyla nejlepší, protože jsem se neustále budil a převaloval. V kempu stála spousta stanů těsně vedle sebe, takže byl slyšet každý zip i šustnutí karimatky. Vstával jsem v 6:45, vyřídil hygienu a pustil se do balení. Snažil jsem se stan před balenim co nejvíce vysušit. Chladné a podmračené počasí bez větru mi však práci zkomplikovalo. Když jsem sbalil věci, šel jsem si ještě doplnit vodu do lahve. Zbývající čas před odjezdem autobusu jsem strávil v hlavní budově kempu, kde jsem dobijel elektroniku, ohříval se a koukal do krajiny. Tam jsem u stolu potkal český pár a dal se s nimi do řeči. Chlapíkovi jsem včera večer půjčoval pastu na zuby. Dvojice mířila se dvěma dospívajícími dětmi do Nikkaluokty. Pujdou tedy opačným směrem než já. Vyměnili jsme si nějaké zkušenosti a já jim popřál šťastnou cestu.
Během rozhovoru jsem si uvědomil důležitou věc. Běžný režim na treku mě neskutečně bavil. Ačkoliv počasí dávalo zabrat, celé putování mělo hluboký smysl. Byl jsem unavený, mokrý a zmrzlý, ale neuvěřitelně šťastný. V kempu u civilizace však spánek ve vlhkém stanu najednou ztratil smysl. Zase to celé hrozně rychle uteklo.
Čekání na autobus a neobvyklá švédská silnice
Kolem 12:30 jsem vyrazil hledat místo odjezdu autobusu. Našel jsem ho snadno a potkal tam jednoho kolegu. Postupně přišlo dalších deset lidí. Autobus měl odjíždět ve 13:00 a přijet o patnáct minut dříve. Jenže v 12:55 bus stále nikde. Začal jsem být poměrně nervózní. Jedinou „útěchou“ pro mě byla skutečnost, že tam nestojím sám. Případný problém bychom totiž museli řešit hromadně. V 12:58 autobus konečně dorazil. Naložili jsme věci do podpalubí a nastoupili. Původně jsem chtěl sedět ve druhé řadě kvůli nevolnosti. Tato místa však ostatní rychle zabrali, proto jsem sedl hned za řidiče. Řidič si mě zkontroloval na seznamu, což mě uklidnilo. Jeli jsme správným směrem. Cesta autobusem utíkala velmi rychle. Překvapil mě dlouhý úsek, kde opravovali silnici. U nás v Česku většinou zavřou jeden pruh a provoz řídí semafor. Tady jsme však projížděli přímo staveništěm. Z oken jsem sledoval nádhernou zelenou přírodu a jezera s ostrůvky.
Zastávky na trase, salátový bar a návrat noční tmy
Během dlouhé přejezdové cesty jsme udělali celkem tři zastávky. První pauza proběhla na velkém odpočívadle s čerpacími stojany a toaletami. Druhá zastávka nás zavedla do obchodní zóny, což mě dost překvapilo. Většina lidí zamířila do fastfoodu MAX na burgery. Já jsem však zamířil do obchodu COOP. V COOPu jsem si koupil vodu a vyzkoušel samoobslužný bar Picadeli. Jde o studený bar na váhu, kde si namícháte zeleninu, maso, těstoviny i křupavé posypky a dresinky. U pokladny krabičku zváží a zaplatíte. Bylo to naprosto výborné! Třetí zastávka proběhla v noci v dalším městě, kde se střídali řidiči. V tu chvíli přišel obrovský nezvyk. Poprvé po velmi dlouhé době jsem totiž uviděl opravdovou tmu! Zažili jste někdy ten zvláštní pocit, když po dnech v divočině narazíte na civilizaci? Chybělo by vám více ticho hory, nebo byste se jako já těšili na skvělé jídlo? Napište mi své pocity do komentářů pod článkem a sdílejte své vlastní zážitky z cest!
Bilance dne
- Zážitek dne: Návrat noční tmy po dlouhé době a výborné jídlo z baru Picadeli v COOPu.
- Počasí: Deštivá noc, chladno, pod mrakem, bezvětří.
- Zajímavá setkání: Český pár se dvěma dospívajícími dětmi mířící opačným směrem do Nikkaluokty.
