Myslím, že jsem spal vcelku dobře. Nad ránem jsem se sice trochu převaloval, ale šlo to. Kolem šesté hodiny za námi přišly děti, tak jsme si povídali, šimrali se a dělali typické ranní hlouposti. Pak už nastal čas vstát a vyrazit venčit pejsky. Předpověď slibovala, že déšť co nevidět ustane.
Vzápětí mi ale dorazila SMS od aerolinky TAP. Píšou, že letadlo je plné a moje palubní zavazadlo odbaví zdarma do podpalubí. To mě trochu znervóznilo – jak to vyřeším? V batohu nesu léky, které do podpalubí nesmí, a jinou tašku u sebe nemám. Doufám, že jim to na letišti rozumně vysvětlím a batoh si u sebe vybojuji.
Poslední přípravy v deštivé Praze
Venku téměř neprší, tak si beru jen péřovku a vyrážím. Jenže zákon schválnosti zafungoval okamžitě – rozpršelo se ještě víc! Domů se vracím trochu navlhlý, ale manželka už chystá palačinky ke snídani. Společně posnídáme, se synkem si ještě chvíli malujeme a já naposledy kontroluji vybavení.
Do batohu přidávám další protidešťová opatření. Materiál by měl sice vydržet hodně, ale jistota je jistota. Používám osvědčený trik: do batohu vložím velký pytel na odpadky, do něj naskládám veškeré věci a pytel pevně zamotám. Jednoduché a funkční. Po deváté hodině se definitivně loučím a mířím na metro. V Praze vládne vážně zima a mně se najednou, i přes obrovské těšení, vlastně moc nechce. Znáte ten pocit těsně před odjezdem?
Letištní kontrola a start směr Portugalsko
V 11:00 už stojím za bezpečnostní kontrolou. Musel jsem otevírat batoh, protože kontrola chtěla použít ruční skener, ale pak mě hned pustili. Docela mě to překvapilo, už jsem si říkal, co se jim na mém vybavení nezdá! Chtěl jsem si koupit litrovou láhev vody na cestu, ale nabízeli jen 0,5l, 0,75l nebo větší. Litrová byla jen Coca Cola a tu jsem nechtěl. Skončil jsem tedy s Rajecem 0,75 l a láhev na Fisherman’s Trail budu muset sehnat až v Portugalsku.
Odlet máme naplánovaný na 12:30, ale ještě ve 12:16 nikdo nenastupuje. Nakonec vyrážíme od brány s půlhodinovým zpožděním. Sedím u okénka přímo nad křídlem a sleduji okolí. Zdá se, že letadlo hostí hodně malých dětí, tak jsem zvědavý na klid během letu.
Náhody neexistují: Potkávám další poutníky
Největší překvapení přišlo hned po usednutí. Vedle mě sedí manželský pár, Lucka a Karel, kteří míří na stejný trek! Podle toho, co vidím kolem sebe, na Fisherman’s Trail rozhodně nepůjdu sám. S Luckou a Karlem nakonec absolvuji i celou cestu z letiště. Jedeme společně metrem, nakoupíme zásoby v Lidlu a čekáme na autobus do Porto Covo.
Sedíme dokonce přes uličku ve stejném spoji a zjistili jsme, že letíme i stejným letem domů. Lucka už tuhle trasu šla před dvěma lety s dcerou, letos tedy provází manžela. Mají nacestováno opravdu hodně – od Asie po Jižní Ameriku. Na rozdíl ode mě už mají zabookovaná všechna ubytování i cestu zpět. Já mám plán jen na dnešní noc v Porto Covo. Možná zkusím něco vyřešit teď v autobuse, i když mě únava docela zmáhá.
Zítra konečně vyrazíme naostro. Cesta na start proběhla úspěšně a já se těším, co přinese první kilometry v písku.
Bilance dne:
- Doprava: Metro v Praze, letadlo Lisabon, metro Lisabon, autobus do Porto Covo.
- Zajímavá setkání: Poutníci Lucka a Karel (máme stejnou cestu i let zpět).
- Stav zásob: Nákup v Lidlu vyřešen, jídlo mám připravené na zítra.
- Zážitek dne: Nečekané setkání s dalšími mířícími na stejný trek.
- Počasí: V Praze zima a déšť, v Portugalsku očekávání slunce.
Zítra ráno startujeme! Jak zvládáte předodjezdovou nervozitu vy, taky se vám občas v poslední chvíli nikam nechce? Napište mi do komentářů!
