Druhý den na akci Fjällräven Campfire 2026 pro nás byl opravdovou zkouškou fyzických i psychických sil. Ráno jsme začali pohodově u bistra Vintrovka, ale postupně se na trase ukázalo, že dnešní etapu si budeme muset poctivě vydřít. Syna začala trápit bolavá nožička, do toho se přidaly pochybnosti a dětská krize. Přesto jsme díky úžasným lidem na trase a obrovské zatnutosti zubů dorazili do cíle.
Pohodové ráno u Vintrovky a milé setkání s Eliškou
Vstáváme se sluníčkem kolem šesté hodiny ranní. Jakmile obstaráme toaletu a převlečeme se, syn se ještě chvíli vyhřívá na ranních paprscích, zatímco já začínám balit věci. Pak mi moc šikovně pomáhá se stanem. K snídani si syn dává svou oblíbenou ovesnou kaši s malinami, já zkouším rýžový nákyp se švestkami. Myslím, že už jsem měl i lepší jídlo. Buď je to způsobem ohřívání, nebo jsou ta letošní jídla prostě zvláštní. Po čerstvé zkušenosti s Real Turmat je to zkrátka dost tragické.
Stánek Vintrovka už má otevřeno, tak kupuji malinovo-citronový cupcake a jedno kafe. Na lehátku na sluníčku s krásným výhledem do krajiny si dopřáváme druhou snídani a voláme domů. Po dvaceti minutách bereme batohy a vyrážíme na dnešní dobrodružství. Dnešním checkpointem je Rozhledna na Lopeníku. Jdeme postupně a v klidu. Včera jsem se s těmi jmény spletl – nebyl to Petr s Lilkou, ale Tomáš. Dneska šli hodně rychle, takže nám utekli.
Naopak chvíli jdeme s Eliškou. Dáváme se do řeči a když se jí ptám, zda náhodou nemá web, kde psala o Fjällräven Classic Sweden, je to trefa do černého! Je to přesně ten jediný český web, kde jsem našel skvěle napsané informace o Classic. Cesta díky tomu příjemně utíká, Eliška má navíc dva pejsky, takže syn je nadšený. Povídáme si, syn se zapojuje do debaty a rád ukazuje, co všechno ví o zvířátkách.
Výstup na Lopeník, koláč za odměnu a bolavá nožka
V kopci na rozhlednu se naše cesty rozdělují a každý si pokračuje vlastním tempem. Kolem třinácté hodiny dorážíme nahoru. Na checkpointu dostáváme razítko a výborný koláč – syn si vybírá jablečný a já tvarohovo-povidlový. K tomu dostává syn čaj a já kávu. Dostáváme také vitamíny s elektrolyty v dospělé i dětské verzi. Mně chutnaly, synovi moc ne, protože mu přišly hodně sladké, ale nakonec to zvládl.
Nahoře si ale syn začíná stěžovat, že ho bolí levá nožička. Paní ze zdravotní služby (emergency), která s námi chodí trasu, se mu na to hned podívala. Postupně dostal dvě mastičky, větrali jsme nožky a sušili boty i ponožky. Přibližně po hodince, kdy jsme se najedli, napili, odpočinuli si a trochu usušili věci, vyrážíme dál směrem k dnešnímu nocovišti.
Vyrážíme společně s Tomášem a Lilkou, kteří na nás počkali na checkpointu. Když vycházíme, Lilka se ptá, jestli si večer postavíme stany vedle sebe, a dokonce synovi půjčuje jednu turistickou hůlku. Po nějaké chvíli nás ale předbíhají, protože mají zkrátka rychlejší tempo. Syn navíc potřebuje na velkou stranu (na pup), tak musíme zastavit.
Boj s kilometry, dětské slzy a nečekaný dárek na trase
Oba se těšíme do dnešního cíle, že si dáme pořádnou večeři a se zdravotníky uděláme kontrolu synovy nohy i mého zatejpovaného kolene. Bohužel je to ještě pořádný kus cesty. Větší část trasy mezi checkpointy nesu synův batoh, abych jeho noze co nejvíce ulevil. Do toho přichází klasická a těžká debata o tom, kolik nocí nám ještě zbývá, než budeme zase doma u maminky. Je to pro mě psychicky opravdu náročné, i když se velmi snažím být empatický a plně ho chápu. Nic to ale nemění na tom, že tyto chvíle jsou na treku nejtěžší.
Po cestě nás míjí kolega chodec, který udělá úžasné gesto. Věnuje synovi jedno balení hořčíku přímo do úst a hlavně malou tubu kondenzovaného mléka Piknik. Syn z toho má obrovskou radost a hned je nálada o něco lepší. Každý si tu svou cestu neseme po svém. Pár set metrů před cílem přece jen dojde i na synovy slzičky. Je vyčerpaný, ale společně to zvládáme a dorazíme do kempu.
V kempu nacházíme Lilku s Tomášem a stavíme stan přímo vedle nich. Syn chytá druhý dech a okamžitě vyráží s ostatními dětmi na hřiště. Já mezitím stavím stan a připravuji věci na spaní. Je dost pod mrakem, tak jsem zvědavý, zda přijde déšť.
Večerní péče v kempu a přicházející déšť
Jdeme si udělat večeři, ale syn si najednou stěžuje, že ho bolí zadek. Jdeme ho utřít a všimnu si, že ho má dost červený. Že by opruzenina? 😟 Hned to jdeme umýt a od zdravotníků dostáváme mastičku, tak snad to rychle pomůže.
Dojíme večeři a povídáme si s dalšími účastníky, kteří šli camp i loni. Velcí i malí se na syna celý den usmívají, chválí ho a povzbuzují. Je to obrovská radost to slyšet. On sám se snaží být silný, ale vnímám, že se s tím letos pere o dost více než minulý rok. Přesto to nevzdává. Je mi ho sice líto, ale hrozně moc ho obdivuji. Jdeme ještě znovu namazat nožičky a chystáme se spát.
Občas už spadne pár kapek deště a po půl osmé večer už začíná pršet silněji. Uvidíme, jaká bude noc. Držte nám palce, ať to oba zvládneme, obzvlášť tedy syn. Je to neskutečný frajer!
Bilance dne
- Místo startu: Bistro Vintrovka
- Checkpoint: Rozhledna na Lopeníku
- Cíl dne: Kemp v cíli etapy (Penzion Meduňka)
- Parťáci na trase: Syn, Eliška (s pejsky), Tomáš a Lilka
- Nachozeno dle hodinek: 24,03 km
- Zážitek dne: Tuba Piknik mléka pro syna od neznámého chodce a dětská radost na hřišti
- Zdravotní trable: Bolavá levá nožička u syna, opruzenina a autorovo zatejpované koleno
- Večeře na trase: Trailové jídlo v kempu
- Počasí: Slunečno ráno, přes den střídavě, večer zataženo a po 19:30 silnější déšť
